Poutníci byli původními uprchlíky

Nás-Novinky


Poutníci byli původními uprchlíky

Dávno předtímSyřané uprchli z ISISa Židé uprchli před nacisty a Irové před hladomorem, Puritáni prchali před pronásledováním, aby se stali původními uprchlíky, kteří přistáli u našich břehů.

Z vděčnosti za to, že našli útočiště a za pomoc, kterou dostali od domorodých Američanů po přistání v Plymouth Rock, uspořádali puritáni, kterým říkáme poutníci, to, co známe jako první Den díkůvzdání.


'Když jsme dostali sklizeň, náš guvernér poslal čtyři muže na drůbež, abychom se zvláštním způsobem mohli společně radovat poté, co jsme shromáždili plody naší práce... mezi nás přichází mnoho Indiánů a mezi ostatními jejich největší král.' Massasoit s asi devadesáti muži, které jsme tři dny bavili a hodovali,“ napsal Edward Winslow o tomto shromáždění v listopadu 1621.

'A i když to u nás není vždy tak hojné, jako tomu bylo v této době, přesto jsme při Boží dobrotě tak daleko od nedostatku, že často přejeme vám, kteří máte podíl na naší hojnosti.'

V té době další rodina Pilgrim, Whites, dosáhla toho, co by bylo snem uprchlíků v příštích staletích: mít dítě narozené v Americe. Úplně první byl chlapec, který se jmenoval Peregrine, což pochází z latinycizinec, což znamená poutník. Poutník je někdo, kdo cestuje na svaté místo. A pro puritány, kterým říkáme poutníci, byla jejich svatým místem tato nová země, kde mohli svobodně praktikovat své náboženství a vychovávat své rodiny a prosperovat.

V tomto smyslu byli všichni uprchlíci, kteří následovali, Irové a Židé, Syřané a ostatní, poutníci. A všichni tito poutníci nějakým způsobem poděkovali, když už ne historickým svátkem divokého krocana a zvěřiny, tak alespoň srdečným povzdechem.


Okamžik díkůvzdání je často doprovázen myšlenkami na ty, kteří nepřežili, aby se tam dostali, protože Puritáni si nepochybně pamatovali polovinu jejich počtu, která zahynula první zimu předcházející prvnímu Dni díkůvzdání.

Okamžik je vždy doprovázen povinností pomáhat druhým, kteří potřebují podobné útočiště v časech nadcházejících.

A tato povinnost pokračuje z jedné generace na druhou spolu s našimi důvody, proč jsme vděční.

Měli bychom tedy všichni potěšit, když se dozvíme, že jedním z posledních uprchlíků, kteří navštívili Plymouth Rock, byl 9letý Danny Elamri, dříve ze Sýrie.


Až do března 2014 žil Danny a jeho rodina v Damašku. Má sestru Tiu, která je o tři roky mladší. Jejich otec, Basso Elamri, vlastnil cestovní kancelář. Jejich matka Amira Elamri učila na základní škole.

Rodina získala vízum pro cestu do Ameriky v roce 2013, ale slovy matky: „Nechtěli jsme je použít, dokud jsme neuviděli, že už v Sýrii nemůžeme zůstat.“

Nebezpečí bylo stále hrozivější.

'Nikdy nevíš, kdy raketa nebo bomba vybuchnou,' říká matka. „Neexistuje žádné bezpečné místo. Žádné místo.'


Když došlo k výbuchům, rodiče se snažili přesvědčit Dannyho a Tiu, že výbuch byl příliš daleko na to, aby představoval skutečnou hrozbu.

„Pořád jsme jim říkali: ‚Není to blízko‘ a nechávali jsme je rozptylovat,“ vzpomíná matka.

Dcera si jen plácala rukama přes uši.

'Je velmi těžké to dítěti vysvětlit,' říká matka.

Rodina se naučila obejít se bez elektřiny a tekoucí vody. Rodiče chodili dál do práce. Děti chodily dál do školy. Ale vždy tam byl strach, že se už možná neuvidí.

'Nikdy nevíš,' říká matka. 'Každou vteřinu, když jdete ven, se musíte modlit, abyste se vrátili domů a byli v bezpečí.'

Na jaře 2014 věděli, že nadešel čas.

'Když jsme se rozhodli odejít, bylo to jako konec,' říká matka.

Rodina přistála v Americe jen s tím, co mohla přivézt na dopravním letadle.

'Přijeli jsme se třemi kufry,' hlásí matka. 'To je vše.'

Otec má bratra, který žije v Massachusetts a usadili se ve Watertown. Škrábali své skromné ​​úspory, dokud nedostali pracovní povolení.

Poté se pustili do budování nového života s duchem, který vždy dělal Ameriku velkou, duchem uprchlíků, kteří sem přišli.

'Předtím jsem si myslela, že život musí skončit,' říká matka. 'Vždy musíš mít naději a postavit se na nohy a pracovat a hodně toho splníš.'

Když se blížili první prázdniny v Americe, syn se vydal se svou třídou ve třetí třídě na výlet do Plymouth Rock. Přišel domů a nadšeně vyprávěl rodičům vše, co viděl a co se naučil.

„Hodně nás informoval o poutnících a o tom, co dělali, ao prvním Dni díkůvzdání, jak sem dorazili a jak se ta loď jmenovala,“ říká matka. 'Byl to on, kdo nás všechno naučil.'

Elmaris pak měli svůj první Den díkůvzdání. 'Měli jsme krůtu, bramborovou kaši a zelené fazolky,' řekla matka. 'Bylo to velmi dobré.'

Byli nejvděčnější z rodin jen za to, že byli v Americe.

'Jsme opravdu vděční, na bezpečném místě, kde jsme všichni spolu, my čtyři,' říká matka. 'Jsme šťastní a v bezpečí a to je nejdůležitější.'

Danny a Tia byli nejšťastnější z dětí.

'Milují být v bezpečí, milují pobyt v Americe,' říká matka. 'Dříve neměli normální dětství.'

Jedním z pokračujících efektů jejich předchozího života je to, že tam, kde ostatní devítileté děti mohou sledovat filmy jako Nickelodeon, Danny věčně sleduje zprávy.

'Chce vědět všechno, co se ve světě děje,' říká matka. 'Myslím, že vyrostl rychleji, než by měl.'

Brzy se naučil tvrdou lekci.

'Život není fér,' říká matka.

Šestiletá Tia má dokonce ráda novoanglickou zimu.

'Moje dcera miluje sníh,' říká matka. 'Je zvláštní, jak to miluje.'

Tento měsíc se matka zúčastnila každoročního oběda na Den díkůvzdání, který pořádala koalice Massachusetts Immigrant and Refugee Advocacy Coalition. Mezi další hosty patřil guvernér Charlie Baker, který byl v ten den požádán o jeho názor na přiznáníSyrští uprchlíciv důsledku tohoútoky v Paříži.

'Ne, nemám zájem o přijímání uprchlíků ze Sýrie,' řekl.

Baker by udělal dobře, kdyby si popovídal s Amirou Elamri.

'Tito uprchlíci jsou jen lidé, kteří válkou přišli o všechno,' řekla ve středu listu The Daily Beast. „Nejsou ISIS. Uprchlíci jsou lidé, kteří se bojí ISIS. Odešli ze Sýrie, protože jen hledali mír a život pro své děti.

Mohla mluvit o poutnících, o kterých se její syn dozvěděl, když navštívil Plymouth Rock. Elamriové nyní přicházeli na svůj druhý Den díkůvzdání v Americe. Matka si byla jistá, že to bude jedině báječné.

'Bez ohledu na to, co,' řekla.

Poté budou pokračovat v budování svých nových životů s celým americkým duchem, který pochází z tolika zemí. Je jí 31 a učí mateřskou školu. Jejímu manželovi je 43 let, pracuje jako cestovní agent a plánuje si otevřít vlastní agenturu.

'Musíš jen pracovat,' řekla.

Mluveno jako pravý Poutník.